Trocha historie a teorie
Hudba je organizovaný systém zvuků. Výběr zvuků, jejich rytmické členění a jejich uspořádání
určují kvalitu, funkci a estetické působení hudby. Toto estetické působení hudby se může
uplatnit pouze v rámci historicky proměnných pravidel a dobového vkusu. Hudba byla velmi
dlouho vázána na rytmus a za samostatné umění byla uznána poměrně pozdě.
Odborná disciplína, která zkoumá hudbu a vše, co je s ní spojené, se nazývá muzikologie nebo též
hudební věda.
Hudba nás provází celým životem a média ovlivňují jak život náš, tak život dnešní
mladé generace, která s moderní technikou vyrůstá a do jejich životů už zkrátka patří.
V současné době už skoro každé malé dítě vlastní mobilní telefon, MP3 nebo MP4 přehrávač
a mnoho dalších moderních přístrojů, na kterém si mohou nahrát nespočet českých i
zahraničních hitů. Hudba byla, je a bude vždy okolo nás a je jen na každém, jak s ní naloží.
Již v mateřské škole se děti učí tanečky a jednoduché písničky, pomocí kterých rozvíjí
své hudební vnímání a pokračují v tom na základní škole, kde se v hodinách hudební výchovy
seznamují se základními hudebními nástroji, notací, skladateli a klasickou i populární hudbou.
Každý jedinec má svůj oblíbený styl hudby a poslouchá rád něco jiného. Strhnout
většinu obyvatelstva naší republiky k jednomu stylu hudby by bylo asi nejspíš hodně složité a
hlavně nereálné.
Dnešní mládež ráda poslouchá hudbu, která se velmi často opakuje v rádiích i televizi
a jsou jí často ovlivněni. Někteří jedinci jsou odmalička vedeni ke hře na hudební nástroj,
zpěvu či účinkování v nějakém souboru nebo skupině. V dospělosti je už pak na nich, zda
v těchto zálibách chtějí nadále pokračovat či je například dál předávat vlastním dětem.
Počátky elektronické hudby
Již na počátku 20. století se vášnivě diskutovalo o tom, jak uchopit hudbu moderny. Tradiční, funkční harmonie a pozdně romantický zvuk orchestru byly považovány za příliš stahující korzet. Arnold Schönberg, Anton Webern a Alban Berg, zástupci druhé vídeňské školy, rozbili tónové struktury a začali skládat podle nové koncepce Dodekaphonie, při níž všech dvanáct tónů rovnoprávně aranžovali v řadách. Ve stejnou dobu začínal rozmach nových technologií, jako jsou telefon, fonograf, gramofon a mikrofon, které poprvé umožnily zaznamenávat zvuky.
Počátky hudby v elektrotechnice
V roce 1919 vynalezl ruský inženýr Lev Těrmen (Leon Theremin) první elektronický nástroj - theremin (syntezátor). Jeho zvláštností bylo, že produkoval elektromagnetické vlnění, přičemž se bezdotykově prostřednictvím antén měnila výška tónu a síla zvuku.
V roce 1929 představili A. Givelet a P. Couplex jeden z dalších syntezátorů, tentokrát sestavu elektrických oscilátorů ovládaných rolemi děrných pásů.
V roce 1930 spatřilo světlo světa Trautonium (Obr. 3.2.0) Friedricha Trautweina. Těrmen pokračuje ve svých výzkumech a ve stejném roce vynalezl přístroj Rhytmicon, umožňující hrát 16 rytmických vzorků ve třech partech, čímž zcela překonává lidské možnosti.
V roce 1932 Fritz Pleumer vyvinul magnetickou pásku, s jejíž pomocí bylo možné stříhat a spojovat nahrávky. Začíná se rozvíjet také technika magnetického zvukového záznamu, firmy AEG a BASF věnují celá 30. a 40. léta vývoji magnetofonu a magnetofonového pásku. Tato koláž magnetických pásek se zvuky znamenala pro elektronickou hudbu rozhodující impulz.
V roce 1935 konstruuje Lorenzo Hammond „Tone Wheel Organ Model A. Klasické „hammondky“ jsou dodnes natolik populární a jejich charakteristický zvuk stále natolik nerekonstruovatelný.
V roce 1947 vzniká v laboratořích firmy Bell první tranzistor.
Sampling, Sampler, Syntezátor, Sekvencer, Midi
Jedním z hlavních směrů se ukázalo sílící používání samplingu a s tím rozvíjející se práce se zvukovou barvou, ale také symbolikou, kterou tato technika vykrádání již vzniklých nahrávek umožňovala. Sampl je označení pro digitálně zpracovaný zvukový úryvek zvukové nahrávky, stejně tak se ovšem dá nasamplovat zvuk určitého hudebního nástroje, lidská mluva, reálné zvuky z našeho okolí, prostě cokoliv.
Sampl se pak v hudební struktuře taneční hudby stává jakýmsi dalším a rovnocenným partnerem zvuků a tónů vzniklých elektronickou či klasicky akustickou cestou. Užívá se buď v melodické (např. nasamplovaný zvuk kovové tyče se přepočítá na jednotlivé výšky tónů stupnice a vytvoříme z něj melodii), harmonické(kombinace tří samplů různých zvuků a různých výšek ve výsledku dodá pocit akordického souzvuku), či rytmické složce.
Sampler je elektronický hudební nástroj, který pracuje se zvukovými vzorky - samply. Svým charakterem má nejblíže k syntetizéru. Se samply pracuje také většina současných digitálních syntetizérů. Současné samplery pracují na číslicovém principu, zvuk zaznamenávají a zpracovávají v číslicové (digitální) formě.
Největší popularity v raných letech dosáhl sampler Ensoniq Mirage , jenž se začal prodávat v roce 1984. Samplovat se dalo skutečně všechno a před muzikanty se objevilo nekonečné pole možností pro jejich invenci a kreativitu.
Syntezátor nebo syntetizér je elektronický hudební nástroj, který tvoří výsledný zvuk syntézou. Syntezátory mohou být analogové nebo digitální, podle formy zpracovávaných signálů nebo dat, hardwarové nebo softwarové, podle toho, je-li vlna tvořena přímo specializovaným přístrojem nebo vypočítána univerzálním počítačem.
Nadále se rozvíjely syntezátory, stále více v podobě klasické, minimálně pětioktávové klaviatury s okolo umístěnými ovládacími moduly a nejrůznějšími knoflíky. Nejlegendárnější přístroj YAMAHA DX-7 přinesl v roce 1983 převratný systém zvukové syntézy na základě frekvenční modulace.
Sekvencer je elektronický přístroj, který dokáže vytvářet a vysílat sekvence povelů, kterými lze řídit připojené zvukové generátory a vytvářet rytmické, melodické či harmonické smyčky a úseky nebo i celé skladby.
Kromě klasických hardwarových sekvencerů se začaly úspěšně rozšiřovat možnosti zpracování zvuku a hudby na počítačích. Na špici byly především osmibitové přístroje. Legendární Commodore 64 spatřil světlo světa v roce 1982, zde se zvukové rozhraní objevilo spíše kvůli hraní videoher, muzikanti nadšeně kupovali tento přístroj jen kvůli jeho zvukovým schopnostem vestavěného čipového syntezátoru.
Na ATARI 520 ST z roku 1986 vzpomíná většina tehdejších tvůrců jako jeden ze základních přístrojů, který používali ve studiu i na koncertních pódiích. V USA i v Evropě byl používán především jako výtečný sekvencer.
Apple Macintosh svou vizi moderního osobního počítače představil v roce 1984 a záhy následován softwarem ProTools od firmy DigiDesign započal v budování své pověsti nejlepšího počítače pro profesionální použití v
hudební a zvukařské branži.
Hudebníci, kteří chtěli tyto vzpomenuté i všechny další nástroje dohromady kombinovat, našli své vysvobození už v roce 1983 .Kdy zakladatel firmy Roland (Ikutaro Kakehashi) dokázal přesvědčit všechny hlavní výrobce elektronických hudebních nástrojů, aby do svých aktuálních výrobků zařadili standartizované komunikační rozhraní MIDI (Musical Instrument Digital Interface). Tato převratná technologie umožnila synchronizaci nástrojů (na bázi master-slave, kdy mohl například bicí sekvencer řídit přes MIDI kanál ostatní nástroje), stejně tak převratný byl nápad po MIDI kanálech nepřenášet samotný zvuk, ale jen informace o něm. To umožnilo vhodné využití MIDI jako technologie pro sekvencery a samplery. MIDI umožnilo přes dráty zasílat jen na datový prostor nenáročné informace o průběhu jednotlivých parametrů zvuku a to nabídlo neuvěřitelnou škálu možností práce se zvukovým materiálem a propojování jednotlivých nástrojů, kdy průběh jednoho parametru na prvním nástroji ovlivňoval úplně jiný parametr na přístroji druhém.
Dnešní hudební software i hardware většinou kombinuje možnosti MIDI rozhraní i zpracování klasických audiostop.